Jak mohou pomoci rodiče dítěti s poruchou příjmu potravy

Cílem tohoto článku je poradit rodičům, co mohou dělat, pokud mají podezření na mentální anorexii, mentální bulimii či jinou poruchu příjmu potravy u svého dítěte.

Pokud rodič zpozoruje „podezřelé“ chování u svého dítěte, z kterého usuzuje na poruchu příjmu potravy, je zbytečné začít hledat viníka vzniklé situace (u sebe či někoho jiného). Onemocnění dítěte to nijak nezlepší, a když se rodiny trápí nad tím, co se stalo či co udělaly špatně, vede to většinou jen k ještě větším neshodám a řešení skutečného problému se ztrácí.

Roli hraje věk dítěte

Jiný „manévrovací prostor“ má rodič nezletilého dítěte a jiný pak rodič dospělé dcery či syna. Rodič nezletilého dítěte má možnost nechat svého potomka hospitalizovat (i bez jeho souhlasu). Hospitalizace je na místě tehdy, kdy je již stav dítěte vážný a ohrožuje jej na životě (například velká podvýživa, myšlenky na sebevraždu, neúspěšnost ambulantní péče, podpora odborníka k tomuto kroku).

Úkolem rodiče není dítě z poruchy příjmu potravy vyléčit, ale povzbuzovat jej ve vyhledání odborné pomoci a být mu oporou. V případě nezletilých dětí může rodič rozhodnout o léčbě za dítě.

Rodič nezletilého dítěte má rovněž možnost rozhodnout o docházení dítěte k odborníkům, ke kterým může patřit obvodní lékař (možný první kontakt), psychiatr, psycholog či psychoterapeut, nutriční terapeut, případně odborný lékař (gastroenterolog, gynekolog, nutriční lékař apod.). U mladších dívek/chlapců je vhodná kombinace individuální psychoterapie a rodinné terapie.

Rodiče dětí starších 18 let mohou své potomky ve vyhledání odborné pomoci většinou už „jen“ podporovat a nabídnout jim doprovod. I když se podaří navázat spolupráci potomka s odborníkem, není ještě vyhráno. Hlavní díl práce při překonání onemocnění spočívá na samotném dítěti. Potomek sám si musí nemoc přiznat a přijmout odpovědnost za ni i za její léčení a naopak rodiče musí přijmout fakt, že oni problém za své dítě nevyřeší.

Jaký zaujmout postoj

A co mohou dělat rodiče ještě? Jak se k dítěti vztahovat? Předně by měli oba rodiče zaujmout jednotný postoj. Uzavření koalice jednoho rodiče s dcerou/synem může vést k posílení nemoci a čím dál větším konfliktům. Celý chod rodiny i komunikace v ní by proto měla zůstat v tzv. „normálním režimu“, což znamená nevytvářet umělé prostředí, v němž panuje strach se potomka na cokoliv zeptat, přizpůsobení jídelníčku celé rodiny přáním syna/dcery, tiché tolerování jeho/jejích podivných jídelních návyků i nálad (výbušnost, obviňování ostatních, hysterické scény…).

Důležité je konfrontovat potomka s problémem poruchy příjmu potravy (nepodceňovat jeho závažnost) a dát hranice jeho/jejímu chování (nenechat se jím manipulovat, nechodit kolem něj „po špičkách“). Vše v rodině se nemá točit jen kolem nemocného dítěte, zatímco potřeby ostatních členů (tj. i samotných rodičů) zůstávají opomíjeny.

Co dělat a co nedělat

Rodiče mohou zkusit s dítětem dohodnout podmínky jídla i určitou formu kontroly (přístupnější k tomu jsou mladší děti) a navrhnout občasné společné stravování. Na strach z jídla dítěte nezabírá jeho vymlouvání či zlehčování. Lepší je strach respektovat, dávat najevo pochopení a opakovat argumenty o přiměřené stravě a pohybu. Vhodné je i vyjadřování svých pocitů k celé situaci a v komunikaci používání formy „mluvení za sebe“ (např. „Mám o tebe strach.“, „Rád/a bych ti pomohl/a, ale nevím jak, co bys potřeboval/a?“, „Přál/a bych si, abys byl/a zdravá/ý a spokojená/ý.“, „Mám obavu z tvé nízké váhy“). Na toto slyší potomek lépe, než na formulace typu: „Musíš jíst, protože je to pro tebe nejlepší!“, „Dokaž, že…“, „Zatni zuby, vždyť nejsi schopná/ý ničeho!“, „Podívej se, jak vypadáš!“

Veškerá komunikace s dítětem by se neměla točit jen kolem jídla a váhy, ale měla by zahrnovat i jiná témata (běžné záležitosti, její/jeho přání a potřeby, plány do budoucna apod.). Měl by být prostor i pro společné aktivity, koníčky, zábavu.

Úloha rodiče

Úloha rodiče tedy tkví v povzbuzování dítěte k léčbě i v podpoře během léčby (být tady pro něj v těžkých chvílích, dodání odvahy pokračovat), v ochotě a připravenosti mu pomoci (míra se liší dle věku dítěte), v prezentování dobrého příkladu stravování a zdravého vztahu k jídlu (tj. rodiče jí pravidelně, nedrží přísné diety, nepočítají kalorie apod.).

Pomoci mohou rodiče i tím, že se snaží posilovat sebedůvěru dítěte např. všímáním si drobných úspěchů, pochvalami, oceňováním dítěte za to, co není měřitelné v kilech či centimetrech. Mohou také předkládat pozitivní motivy a důvody, proč jíst (příp. přibrat). A konečně, klíčovou roli sehrává rodič v tom, že dítě přijímá takové jaké je (i s jeho nedostatky), dává najevo svůj zájem o něj a lásku.

Při boji dítěte s poruchou příjmu potravy je potřebné vybavit se notnou dávkou trpělivosti a všímat si i malých pokroků. Léčba je totiž obvykle během na dlouhou trať.